Co se změní, když se k tangu vracíš po letech
O návratu k tangu po pauze a o tom, proč to někdy není jednoduché
Růst jako spirála
Růst v tangu – a možná nejen v tanci, ale i v poznání obecně – není přímka směřující pořád nahoru, kde se jen mění její sklon. Není to tak, že bychom šli stále výš a výš, jen někdo rychleji a někdo pomaleji. Z toho, co jsem sama prožila, i z toho, co mi říkají lidé, kteří u tanga zůstali roky, vnímám růst spíš jako spirálu.
Spirála také stoupá vzhůru, ale občas máme pocit, že jsme pořád na stejném místě. Že se točíme v kruhu. Že se nikam neposouváme. A právě v těchto chvílích přichází malomyslnost a pochybnosti, jestli to celé má smysl.
Jenže málokdy si uvědomíme, že i když se ocitáme na podobném místě jako dřív, ve spirále jsme už o jeden závit výš. Máme víc zkušeností, jiné tělo, jiný kontext. Jen to není hned vidět.
"Růst v tangu není přímka. Je to spirála – a i když se někdy vracíme na podobné místo, jsme v ní už o závit výš."
Někdy nám dojde až se zpožděním, co nám kdysi lektor nebo lektorka říkali pořád dokola. Najednou to nezapadne jen do hlavy, ale i do těla – a přijde velké AHA. Takové to:
"Jo… ahááá… tak takhle to tenkrát myslel."
A jindy se prostě jen zlepší technika – a věc, která se nám dřív zdála nesmírně složitá, je najednou samozřejmá. Ne proto, že bychom byli chytřejší, ale proto, že jsme na ni dozráli.
Návrat do vztahů, blízkosti a důvěry
Stejně jako se v tangu vracíme na "stejná místa" v pohybu, vracíme se někdy i do stejných komunit a vztahových konstelací. A i tady platí, že se můžeme vracet jiní – i když prostředí navenek vypadá podobně.
Mnoho lidí přestane tančit ne proto, že by ztratili vztah k tangu, ale proto, že se rozpadne taneční nebo partnerský vztah, se kterým do kurzu kdysi vstupovali. Najednou tam nejsou "my", ale jen "já". A to může být těžké.
"Neodcházíme z tanga vždycky kvůli tanci. Často odcházíme kvůli vztahům, které se v něm odehrály."
Někdo ví, že sám už do stejného prostoru nechce vstoupit.
Někdo se bojí návratu do komunity, kde možná stále tančí jeho bývalý partner nebo partnerka.
A někdo si není jistý, jak by se cítil, kdyby se znovu potkali – nebo dokonce znovu tančili spolu.
Tyhle obavy jsou velmi pochopitelné. Tango je blízké. Intimní. A paměť těla si vztahy pamatuje dlouho.
Právě tady se často nejvíc mění vnímání doteku a důvěry. Po pauze bez tanga se blízkost může stát buď větší překážkou, nebo naopak větší pravdou.
Záleží na tom, co člověk během té doby prožil.
Někdo má dnes nový vztah, ve kterém je zamilovaný, a blízkost chce prožívat jen se svým partnerem. Tango pak může působit cize, nebo dokonce rušivě.
Jiný člověk se naopak během pauzy otevřel – sobě, svému tělu, hranicím. A najednou cítí, že blízkost v tangu je jiný druh doteku. Ne náhrada vztahu, ale samostatný jazyk. Jazyk přítomnosti, důvěry a vnímání druhého bez příběhů.
A pak jsou i tací, kteří zjistí, že dnes už dokážou říct:
"Tohle mi je příjemné."
"Tady potřebuju víc prostoru."
"S tímhle člověkem tančit nechci – a je to v pořádku."
To je obrovský posun.
Návrat k tangu po letech tak často není návratem ke krokům, ale ke schopnosti být v blízkosti vědomě. S respektem k sobě, k druhým i k tomu, co už nechceme opakovat.
A možná právě proto je návrat někdy tak citlivý.
Protože se nevracíme jen do sálu – vracíme se k sobě ve vztahu k druhým.
Pokud cítíš, že se v tom poznáváš, možná je čas podívat se, jaké cesty jsou teď v tangu otevřené.