K tangu mě nepřivedla náhoda

Ale touha tančit, která nešla umlčet.

K tangu mě nepřivedla náhoda.
Přivedla mě touha tančit.

Tančila jsem už dřív. Pohyb byl součástí mého života.
A pak jsem na nějakou dobu přestala. Až když tanec zmizel, došlo mi, jak moc mi chybí.

Neměla jsem tanečního partnera, tak jsem hledala tam, kde nebyl potřeba.

Zkoušela jsem latino fit pro ženy. Tělo se hýbalo, hudba hrála, ale byla to jen slabá náplast. Zkoušela jsem flamenco. Ohnivé, energické, silné. Ale pořád to nebylo ono. Tanec tam byl. Ale něco podstatného chybělo.

A pak se objevila kniha Drž mě pevně, miluj mě zlehka.

Dnes bych klidně řekla, že to byl záměr vesmíru – jemné postrčení směrem, kterým jsem se už nějakou dobu dívala. Ne proto, že bych hledala tango. A vlastně ani ne proto, že bych věděla, co přesně hledám.

Ten pocit, který jsem si z knihy odnesla, dnes už neumím přesně pojmenovat. Ani si ho úplně nepamatuju. Jen vím, že to byl impuls.
Tichý, ale dost silný na to, abych si sedla k počítači a začala hledat, jestli se v Ostravě tančí tango.        A kde.

A tak jsem vyrazila na své první setkání s tangem. Šla jsem tam vlastně úplně naslepo. Nevěděla jsem nic o argentinském tangu.
O hudbě. O kultuře. O stylech.

Dnes se na úvodních workshopech lidí ptáme, co o tangu vědí. A já bych tehdy nezvedla ruku ani jednou. Nevěděla jsem nic. Jen ten neurčitý pocit, že by tohle mohlo být ono.

A možná právě proto se mě tango dotklo tak hluboko.
Protože jsem k němu nepřišla přes informace.
Ale přes tělo.

Postupně jsem začala chápat, že tango není jen o krocích, figurách a technice.
Je o pozornosti.
O naslouchání.
O tom, co se děje mezi dvěma lidmi, když se na chvíli přestanou tolik snažit.

Dnes vím, že kdybych tehdy čekala, až budu "vědět dost", možná bych nikdy nezačala.

Co přivedlo k tangu Tebe?