Tango café: večer, kdy jsem se bála, že budu sama

(a proč to vlastně dopadlo přesně tak, jak mělo)

Včera jsem se chystala na Tango café a říkala si, že když přijdou dva lidi, bude to úplně v pořádku.

Tak jsme byli domluvení.

A přesto jsem cítila lehkou nervozitu. Takovou tu tichou, nenápadnou. Ne paniku. Spíš otázku někde v břiše: A co když dneska zůstanu sama?

Ještě než jsem vystoupila z auta u studia, přišla mi zpráva. Ta žena, o které jsem věděla, že přijde, se omlouvala. Večer předtím ji skolila prudká alergická reakce na ořechy s medema cítila se vyčerpaně.

Měla jsem pochopení. Sama jsem jednou po oříšcích otekla tak, že jsem první den vypadala jako po útoku včel a druhý den jako po velmi ambiciózním botoxu rtů.

Takže žádné drama. Jen rychlá změna v hlavě: "Dobře. Tak budeme sedět jen s Pepíkem." Tím mužem, o kterém jsem věděla, že dorazí. 

Šla jsem dovnitř a začala chystat prostor. Nalila vodu, nachystala skleničky, pustila a vyčistila kávovar. Na stoly jsem položila vytištěné Tango noviny. V sále pustila tango hudbu a rozsvítila světla. 

V kavárenské části jsem roztáhla žaluzie. Venku už byla tma a chtěla jsem, aby lidé věděli, že jsou správně. Trochu jako světlo pro můry. Jen s kávou místo lampy.

Do toho přišla další zpráva. Terka určitě přijde, jen později. Super. Pořád jsme minimálně tři.

--------------

Pepík přišel jako vždycky dřív. Má blíž k osmdesátce než k sedmdesátce, je společenský, vitální a tango miluje. Kupodivu si tentokrát nedal kávu hned, což je u něj malý zázrak. Nalil si vodu, sedl si na své oblíbené místo a začali jsme si povídat.

Jediné, čeho lituje, je, že nás a tango nenašel dřív. Zná limity svého těla, občas ho zlobí, ale i tak mi ukazuje na mobilu taneční sekvenci, která vypadá jednoduše a velmi efektně. Říká mi, že to ještě není to video, které mi chtěl minule ukázat, když jsme pilovali vals a otočku na druhou stranu.

Nevadí. I tohle stačí.

Pak mi volají naši taneční přátelé. Omlouvají se, že nepřijedou na únorové Entre Arcos. Jejich padesátiletý syn se podruhé žení a ještě slaví narozeniny. Ivanka mi vypráví okolnosti a mezi řečí dodá, že zaplacené peníze chtějí převést na podzimní Entre Arcos v Mikulově. A jako vždy nezapomene poznamenat, že pokud by do té doby umřeli, máme to brát jako tango dar. 

Směju se. A vyprávím to Pepíkovi.

Protože tango a humor spolu někdy chodí ruku v ruce s vědomím, že čas není samozřejmost.

Nečekaně přichází Terka s Filipem. Dnes už naši bývalí tanečníci. Mladí, plní energie, tančí swing, učí a mají spoustu dalších aktivit. Tango nakonec škrtli, ale přišli se podívat. A vzali s sebou kamarádku Kláru, kterou tango láká.

--------------

Povídáme si.

O tanci.

O životě.

O tom, jaké to je být novomanželé i tanečníci.

Bez nostalgie. Bez tlaku. Jen přítomnost.

--------------

Pak přichází další muž. Neznám ho, ale je sympatický a už mezi dveřmi je jasné, že měl přijít s Terkou – tou, která psala, že dorazí později. Jmenuje se Marek.

Později se k nám přidává i Terezka.

Marek vypráví, že klasické taneční ho minuly. Teď, když je jeho syn absolvoval, řekl si, že to zkusí taky. Ví, že se mu láme kariéra a má v plánu odpočívat. Je velký sportovec a jeho motto je jednoduché: "Pojďme si hrát, zkoušet a hlavně se u toho bavit." 

Tohle slyším ráda. Nadějný adept na kurz.

Nakonec přichází Monča. Naše současná tanečnice. Měla přijít s kolegou, ale dvě noční služby za sebou byly silnější.

Bavíme se o tom, s čím do tanga přicházíme. 

O limitech těla. A hlavně o limitech hlavy.

O tlaku na dokonalost, který je tak silný, že se pak bojíme prostě jen věřit tělu.

Řeč se stočí k mé cestě do Buenos Aires.

Bezpečnost. Ekonomika.

Marek má trefnou poznámku, že když je tam tak nebezpečno, proč tam vlastně jezdit. Ve stylu: "Jasně, jeďte tam na dovolenou, ale hlavně si to nezačněte užívat."

Smějeme se.

Mluvíme o kávě. O cestování. O obyčejných věcech.

A pak je najednou konec. Objetí. Poděkování.

Pepík zůstává a pomáhá mi uklidit. Nemám ráda, když odcházím ze studia sama jako poslední. Občas tam mám zvláštní pocit.

Svezu ho autem blíž k domovu.

A cestou si uvědomím, že se vlastně nestalo nic "velkého". Žádný program. Žádná show. Žádné fotky.Jen lidé.

Každý s jiným příběhem. Každý s jiným důvodem, proč přijít. A přesně takhle má vypadat začátek tanga.