Trpělivost. To, co se nejen v tangu učíme celý život

Na začátku každého workshopu nebo kurzu říkám jednu věc.
Že pokud se chceme tango opravdu učit, potřebujeme trpělivost.

Ne proto, že by tango bylo pomalé.
Ale proto, že když vás jednou chytne, nepustí vás už nikdy. A vy časem zjistíte, že se ho můžete učit celý život – a pořád je v něm co objevovat.

Já sama to mám s trpělivostí hodně propojené.
V mém nastavení potřebuji mít emocionální jasno – věci si potřebují "dozrát". Jak mi jednou řekl Robert Joy Flow při readingu:

"Nechtěj sklízet jablka v červnu, když dozrají až v září."

A přesně tohle se mi znovu a znovu potvrzuje i v tangu.

Počkej. Ještě ne.

Naposledy v Buenos Aires mě moji tango učitelé opakovaně vraceli k jedné věci:
Počkej.

Počkej, až opravdu ucítíš, kam tě partner vede.
Počkej, až vedení doběhne až do konce.
Nedělej pohyb jen proto, že se něco podobného už několikrát opakovalo.

Velmi často se totiž stane, že na konci vedení přijde jiný záměr.
A pokud jako followerka zareaguju příliš brzy – ze zvyku, z automatismu, z potřeby "udělat to správně" – výsledek je jednoduchý:
záměr leadra a moje interpretace se minou.

Ne proto, že bych byla špatná.
Ale proto, že jsem nebyla dost trpělivá.

Tohle vidím pořád dokola

S tím, že followerky bývají příliš "hrr", se setkávám neustále – v kurzech, na workshopech, na milongách.
Nečekáme. Předvídáme. Snažíme se být hodné, šikovné, rychlé.

A tím se paradoxně připravujeme o to nejhezčí – o opravdové spojení.

Tango nás učí něco, co si často neuvědomujeme ani v běžném životě:

• že nemusíme reagovat hned

• že nemusíme všechno vědět dopředu

• že důvěra vzniká v pauze, ne v rychlosti

A že někdy je ten největší posun právě v tom, že nic neuděláme dřív, než to opravdu cítíme.

Možná je to i důvod, proč se k tangu tolik lidí vrací.
Ne kvůli krokům.
Ale kvůli tomu prostoru, kde se učíme zpomalit, vnímat a být – spolu.